KPČRT

Do  této rubriky mohou posílat příspěvky všichni, kteří mají rádi nejen čerty, ale všechna plemena a ostatní zvířata...

Cora, aneb obyčejný život jedné černyšky

Ahoj všichni!

Musím se vám představit - jsem Cora, černá ruská teriérka v nejlepších letech. Vlastně se jmenuju Dayana iz Imperii RA, a ruská jsem jen podle jména plemene, protože jsem se narodila na Ukrajině. Z té doby si nic moc nepamatuju, ale jedno mi utkvělo v paměti dokonale – „nevěř chlapům“. A tak jim nevěřím, a raději, když se chovají podezřele, tak na ně zavrčím, nebo zaštěkám. Nevím, jestli mi to vštěpovala moje maminka, protože na ni si nepamatuju. Ale dobře udělala - spousta chlapů je podezřelých a taky některý ženský. Musím se k něčemu přiznat – panička si mne jednou vzala do práce, a zrovínka tam byl její šéf. Měla jsem strašnou chuť na něj zavrčet a zaštěkat, abych prověřila, co se bude dít, ale panička to tušila nebo co, a zakázala mi to. A pořád mne hlídala. Nevím proč, chlap jako chlap, ne? Ale asi ne, protože mi pak vysvětlila, že na šéfa se vrčet a štěkat nesmí. No pochopila jsem to, ale nerada… Přece jen, taková příležitost zvýšit si sebevědomí se mi jen tak nenaskytne, že.

Divíte se, že jsem až z Ukrajiny, a co dělám tady? To je tak, panička Simona, co si mne od tam dovezla, se mnou měla velké plány, jezdily jsme po výstavách, a i když to byla votrava, vyhrávala jsem pro paničku. Ta z toho měla vždycky takovou radost! Taky se panička Simona moc těšila, že budu mít štěňátka, ale pak mě vzala k panu doktorovi, ten mi dal injekci, po které jsem byla jak po flašce vína (víno jsem nikdy nepila, ale panička to tak říkala),a na takovým studeným stole se mnou všelijak šiboval a říkal, že mě musí vyfotit. To určitě, to jsem mu tak věřila! Copak jsem blbá? Přece se nefotí v přítmí, a už vůbec se slušný lidi a psi nefotí s rozcapenýma nohama. Jenže potom ten doktor paničce řekl, že nemám v pořádku klouby, a že nemůžu mít štěňátka, že by mi to ublížilo. Panička byla smutná, ale zase ne moc, protože byla hlavně ráda, že chodím, lítám a skáču úplně jak zdravá. Prý, kdyby mě nenechala rentgenovat (kdo vymyslel to slovo? skoro jsem si zlomila jazyk), tak by nepoznala, že nejsem v pořádku. Já se s tím, že nebudu mít štěňátka, taky hned smířila, stejně přesně nevím, jaké to je, když jsem to nikdy nepoznala. No, a protože panička Simona má psů moc, domluvila se s mou nynější paničkou Alenou, že se nastěhuju k ní. Tedy nejen k ní – doma jich bylo tehdy jak…jak… psů.

Počítejte se mnou – panička Alena, velkej kluk Tom, trochu menší kluk Lukin a takovej psí dědula Balu. Jenže ten byl zezačátku nejhorší – von si snad myslel, že jsem tam kvůli němu! Pro jeho chlípný touhy! Tak dlouho mě votravoval, že mu večer panička musela dát prášek, aby ho přestaly bolet nohy, jak celej den vydržel chodit všude za mnou. No vidíš, a už jsou to tři roky. Nějak to letí, Balu je v psím nebi už víc jak dva roky. Chudák, co ten s těma svýma nohama zkusil, bylo mi ho líto, když chtěl běhat, a nešlo to. Něco mi říká, že můžu dopadnout stejně, a to bych tedy nechtěla. Ale můžu si vybrat? Nemůžu, že… Brr, honem radši k něčemu radostnějšímu.

Ten začátek moc radostnej není - moje panička má maminku, neuvěřitelně čupr dámu, která měla v loňským roce neskutečnou smůlu – v lednu musela nechat odejít do psího nebe dvanáctiletou kavkazanku Báru, v září jí umřel manžel, a o Vánocích musela nechat odejít za páníčkem, Barunkou a Balinkem devítiletou choďandu Belinku. Všichni měli rakovinu. Nevím co to je, ale asi to musí být moc zlá nemoc. Nebudu popisovat, jak smutné jsme všichni měli Vánoce. A protože babička nemohla zůstat sama, jednak jí bylo moc smutno, protože my s ní nemůžeme být pořád, a neměla si s kým povídat a pořád jenom plakala, i když před náma se snažila být statečná, ale my jsme slzy stejně poznali, aspoň já určitě. A taky, protože potřebuje na zahradu, kde bydlí, pořádného psa, moje panička neváhala a zamluvila štěně kavkazáka, fenku. Prý krásnou. V půlce ledna pro ni jeli – Tom, moje panička a babička – do jižních Čech. Přivezli Agnes z Jižní růže, doma zvanou Agi. Hned mi ji neukázali, prý si musí napřed zvyknout.

S paničkou jsme šli k babičce až za týden po tom. Tedy, tak oprsklý štěně jste snad neviděli! Hned na mne začala vrčet! Na mne! Já byla připravená se kamarádit, a to malý nic vrčelo! A nechtělo mě pustit ani k mé paničce! To jsem teda nevydýchala, a pěkně jsem ji srovnala do latě. Přiznávám, že to mohlo vypadat hrozivě, ale moje panička mi věří, že jsem rozumná a štěněti neublížím. A má pravdu. Vím, co je výchova, přece. Jenže Agina, potvora malá, si nechtěla nechat vysvětlit, že já jsem nad ní. To mě už docela urazilo, tak jsem ji musela poučit ještě několikrát. Pak se moje panička a babička domluvily, že budeme chodit často spolu ven všechny čtyři, aby si ta malá bestie zvykla, a to dodržujeme. A musím říct, že už mě Agi tak neštve, protože si na vycházce hledí svého, v poslední době se například zamilovala do kobylinců, které konzumuje moc ráda. Její panička se s ní sice kvůli tomu zlobí, ale není jí to nic platné. I když Agi ví, že se to paničce nelíbí, prý si nemůže pomoct, tak moc jí ty kobylince chutnají. Zkusila jsem je taky - když se moje panička nedívala, přece nebudu riskovat nějakou nepříjemnost - a není to špatné, ale piškoty mám radši. No, a světe div se, na jedné procházce jsem dostala chuť si s Aginou pohrát. Poprvé. Tak jsme se honily ve sněhu, ale taky v kudlačkách, a dovedete si představit, jak jsem pak trpěla, když ze mne panička ty kudlačky dostávala. Slíbila jsem si, že se příště musím líp podívat, kama běžím. No ale znáte to, v zápalu hry to stejně nepůjde.

Od té doby se mnohé změnilo, je léto, s Aginou jsme kamošky, i když já jsem pořád šéfka, a Agi to zatím respektuje. Nevím sice, co budu dělat, až Agina zjistí, že je větší, silnější a mrštnější než já, a bude mi chtít šéfovat. A mně se to stoprocentně nebude líbit, to vím. No ale co, je to ještě daleko, zatím si to užívám já.

 V Brně dne 23.7.2010

 Cora  ( a její panička Alena Tikovská)

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek vyšel v prosincovém čísle časopisu "Pes přítel člověka" (2008)

Moje setkání s Adisonovou chorobou

Chtěla bych se s Vámi podělit o příběh, který se stal mé fence Černého ruského teriéra jménem Tara. Od štěněte byla zdravá, veselá a hravá, až na to, že otravovala s jídlem (což u tohoto plemene není nic neobvyklé). Chodila jsem s ní na cvičák, dělala obrany, což ji velice bavilo. Čím byla starší tím začala být klidnější a lenivější. Nějak jsem se nad tím nepozastavovala. Předpokládala jsem, že moudří a dospívá. Když bylo Taře dva a půl roku z ničeho nic dostala průjem a zvracela. První co mě napadlo, že buď něco špatného sežrala nebo je to viróza. Začalo to k ránu a trvalo to celý den. K večeru už byla slabá, ale stále jsem si myslela, že to nebude nic vážného. Kolem 21 hodiny zkolabovala. Vůbec nechtěla chodit ani stát. Jenom bezmocně ležela.

Tak jsme ji donesli do auta a odvezli na veterinární pracoviště. Byla na tom tak zle, že ji nešla odebrat ani krev (a to ani z krční tepny!) a tlak měla strašně nízký. Ihned dostala kapačky a až za nějakou dobu jí bylo možno odebrat krev. Krev jsme museli odvézt do laboratoře a počkat co výsledky ukáží. Měla hodně vysoké hodnoty draslíku a sodíku. Ale veterinář nedokázal vysvětlit proč. Pak se udělaly snímky RTG, které neukázaly také nic. Nakonec přece jen padla domněnka, že se buď jedná o selhání ledvin (na základě požití neznámé tekutiny - obvykle FRIDEX, což v našem případě jsme absolutně vylučovali) nebo Adisonovu chorobu (dysfunkce nadledvinek, které produkují určité hormony). Ale na 100% se to nevědělo, protože na zjištění této choroby je potřeba speciální test, který se nemohl provést, z důvodů aplikace hormonů při přijetí. Na veterinárním pracovišti byla dva dny a diagnózu jsme stále nevěděli. Její stav se sice zlepšil, ale pořád nikdo nevěděl proč se tak stalo. Dostávala kapačky, antibiotika a také právě hormony.

Když jsem si ji vzala domů, byla den ode dne lepší, začala žrát a byla i veselá. Trvalo to však pouze 6 dnů a znovu začala zvracet a byla zase slabá a zpomalená.

Oslovila jsem mého známého veterináře, který po prozkoumání vyšetření, které byli provedeny, konstatoval, že nebyly provedeny tak aby jednoznačně určily diagnózu. De-facto nám vrátili psa, který nebyl zdráv, doléčen a příčina jeho stavu nebyla zjištěna. Na základě nového vyšetření krve, tento veterinář pojal podezření na Adisonovu chorobu. Proto ihned provedl speciální test na diagnostikování této choroby, bohužel výsledek ji potvrdil.

Dostala potřebné hormony v podobě tablet, které bude muset užívat až do konce života. V současné době je úplně v pořádku, je hravá veselá, dobře žere a pokud bude brát léky pravidelně, tak bude dobrá napořád.

Proč Vám tento příběh vyprávím?

Hlavně pro to, že tato nemoc je velmi špatně rozpoznatelná a pokud nemáte pro svého chlupatého miláčka opravdu dobrého veterináře, tak o něj můžete přijít. Když jsem se dozvěděla, jakou nemoc má moje fenka, hledala jsem informace na internetu a bohužel je tam pouze jeden článek. Také mi nikdo z veterinářů nedokázal říci, jestli je tato nemoc dědičná, jelikož ji velice málo psů přežije, protože se nepřijde na to, že ji mají. Doufám, že tímto příběhem pomůžu v tom, že pokud se některému z pejsků něco takového přihodí Vás napadne, že se může jednat o tuto špatně rozpoznatelnou a zákeřnou nemoc. A také jsem se pokusila popsat příznaky, které upozorňují na to, že se může jednat právě o Adisonovu nemoc. Barbora Matulová a Tara